Zatímco se brány EXPO 2025 Ósaka, Kansai postupně zavírají, uvnitř českého pavilonu – široce oceňovaného pro svou architektonickou jedinečnost a technologickou vyspělost – se odehrála jedna z nejvýznamnějších doprovodných akcí nazvaná „Business after EXPO". Tato konference nebyla pouhou rekapitulací uplynulých měsíců, ale strategickou platformou pro debatu o tom, jak proměnit dočasnou energii světové výstavy v trvalou ekonomickou a kulturní hodnotu. Setkání klíčových osobností z vládních kruhů, diplomacie a soukromého sektoru jasně ukázalo, že česká stopa v Japonsku nekončí demontáží pavilonu. Vstupuje do nové, institucionalizované fáze.
Význam akce podtrhla účast předních japonských a slovenských představitelů, kteří nabídli pohled na EXPO optikou národní i lokální ekonomiky. Masa Sugano z japonského ministerstva hospodářství, obchodu a průmyslu (METI) analyzoval roli výstavy jako katalyzátoru modernizace.
Navázal na něj Hidehiko Hamada (Mayoral Alliance), který se zaměřil na potenciál spolupráce mezi obcemi. Tento směr důrazně podpořila Michaela Kovačičová, generální komisařka účasti Slovenska na EXPO 2025, která zdůraznila, že součinnost mezi obcemi a regionálními partnery (včetně úzké česko-slovenské spolupráce) je cestou k udržitelnému rozvoji, jenž přesahuje hranice hlavních měst. Podle řečníků spočívá skutečná síla mezinárodních vztahů v partnerstvích mezi konkrétními regiony, které společně řeší globální výzvy, jako je urbanizace a udržitelnost.
Kritickou reflexi a historický kontext vnesl do diskuse Ondřej Soška, generální komisař české účasti, který zastoupil indisponovaného Matthewa Ellise z britského konzulátu. Soška ve svém vystoupení upozornil na fascinující, a zároveň varovnou paralelu s EXPO 1970 v Ósace. Region Kansai tehdy tvořil čtvrtinu japonského HDP a byl ekonomickým motorem země – zrodily se zde inovace jako mobilní telefon či konzervovaná káva. Od té doby však podíl regionu na HDP klesl na pouhých 16 %, a to zejména kvůli „odsávacímu efektu" Tokia a absenci dlouhodobé strategie po roce 1970. „Impulz, který výstava přináší, nesmí být dočasný. Musíme vybudovat struktury, které zachytí a udrží hodnotu navázaných vztahů dříve, než naše pavilony zmizí z mapy," zdůraznil Soška.
Na potřebu budovat pevné struktury plynule navázal Jakub Hájek, ředitel tokijské kanceláře agentury CzechInvest. Ve své prezentaci představil Českou republiku jako strategického partnera pro japonské investory a poukázal na konkrétní investiční příležitosti, které země nabízí v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, jako jsou polovodiče, umělá inteligence a udržitelná energetika. Hájek dal jasně najevo, že Česko není pro Japonsko jen turistickou destinací nebo „montovnou", ale evropským technologickým uzlem připraveným na hlubokou průmyslovou a výzkumně-vývojovou integraci. Tato proaktivní exportní a investiční politika je nezbytným pilířem pro přeměnu kontaktů z EXPO ve skutečné kontrakty.
Praktickou stránku expanze a působení na japonském trhu osvětlil Akimasa Kataoka ze společnosti Walter Rogers, která se specializuje na personalistiku a headhunting. Kataoka velmi otevřeně hovořil o jedné z největších překážek podnikání v dnešním Japonsku – kritickém nedostatku kvalifikovaných talentů. Jeho vhled do psychologie japonského pracovního prostředí a doporučení pro zahraniční firmy, jak budovat stabilní týmy v prostředí tvrdé konkurence o kvalifikované zaměstnance, se pro přítomné podnikatele ukázaly jako neocenitelné. Jeho prezentace podtrhla, že úspěch v Japonsku nevyžaduje jen dobrý produkt a investici, ale především hluboké porozumění místnímu prostředí lidského kapitálu.
Vrcholem a logickým vyústěním celé akce bylo představení nově vznikající organizace: Czech Japan Hub. Projekt, který představil Vladimír Kováčik, je koncipován jako trvalý most mezi oběma zeměmi. Hub má navázat tam, kde tým generálního komisaře končí, a poskytovat průběžnou podporu nejen českým firmám hledajícím příležitosti v Japonsku, ale také kulturním organizacím a umělcům. Jde o přímou odpověď na volání po udržitelnosti – organizaci, která bude aktivně spravovat a rozvíjet síť kontaktů vybudovanou v Ósace. Úspěch české mise se tak nebude měřit počtem návštěvníků pavilonu, ale silou vazeb, které díky těmto iniciativám vydrží desítky let.